Uplynulo sotva jedno století od doby, kdy v nedaleké Sázavě se ještě pěstovala slovanská liturgie a kdy se odtud vypravil poslední opat toho­to slovanského ritu, Božetěch, s křížem do Říma, aby odčinil svůj přečin proti pražskému biskupovi: tehdy v Rovné, dnes součásti Stříbrné Skali­ce, se začal stavět kostelík zasvěcený sv. Jakubu. Sv. Jakub Větší je pa­tronem horníků; soudí se tedy, že již při zakládání kostela v Rovné, hrá­lo zde dolování nějakou úlohu. V té době - poslední čtvrtině 12. století- nemohlo být jinak - kostelík se stavěl v románském slohu. Je to jed­nolodní stavba s dvakrát odstupněnou apsidou na východě a s věží na západě. Při západní stěně stávala panská tribuna (empora, která má cha­rakter pozdější kruchty). Kostelík byl ještě v románské době opravován, přičemž byla původní tribuna (asi dřevěná), které odpovídá objevený přímý vchod ze severní zdi lodi v prvém patře, nahrazena novou. Stará tribuna byla snad zničena požárem přilehlého dvorce, z něhož se patrně přímo vcházelo na tribunu. O tomto požáru svědčí ohořelý trám v nad­praží přímého vchodu ze severu. Zmíněný, později zazděný portál v se­verní zdi (ve výši prvního patra), nás přesvědčuje o existenci s kostelem sousedícího dvorce, který byl sídlem nebohaté vrchnosti tohoto sídliště. Rozsah kostela svědčí, že nemohlo jít o obec velkou. Při restauraci v le­tech 1950-1951 bylo odhaleno původní románské zdivo stavěné kvádří­kovou technikou. Horní část věže a její báň je z barokní doby.

Kostelík v Rovné je pozoruhodnou stavbou v mnoha směrech. Jednak svým stářím (jeho vznik kladen i do první poloviny 12. století), jednak freskovou románskou malbou, která sice vznikla až po nejstarší přestav­bě, která však pokrývá ještě dnes podstatnou část interiéru. Zajímavé jsou i reliéfní postavy zvířat umístěné v řadě na severní fasádě a také nad portálem. A. Merhautová výskyt těchto zvířecích motivů vysvětluje "působením nebo dílem sázavské stavební huti". Tyto motivy mají ana­logii jak obsahovou, tak i ve formě výzdoby benediktinského kostela sv. Jakuba v Řeznu. Při úpravě stavby, s níž souvisí druhá vrstva maleb, vznikla nová tribuna, přístupná z věže a též přímo z lodi při jižní stěně. Tuto úpravu datuje J. Mašín do doby kolem roku 1240.

Románské malby kostelíka byly odkryty v roce 1944. Jejich restauraci provedl František Fišera. Nejsou přemalovány, byly provedeny jen míst­ní retuše nevelkého rozsahu, částečná domalba draperie je zřetelná. Při restauraci byly ponechány na západní a severní stěně zlomky pozdějších maleb (ornamentální pás, sv. Norbert), které poněkud ruší románskou výmalbu kostela. Jiří Mašín ji vidí ve dvou vrstvách, časově od sebe vzdálených padesát až šedesát let. Malby prvé vrstvy, které souvisejí se stavebním dokončením kostela v poslední čtvrtině 12. století, zahrnují výzdobu apsidy, triumfálního oblouku a většinu maleb jižní a severní stěny s christologickým cyklem. Jsou dílem dvou mistrů, jejichž práce se liší rozdílnou kompozicí, jinou typikou figur i jinou kresbou, vše ovšem v rámci jednoho slohu. Svým stylem jsou blízké salcburskému malířství kolem poloviny 12. století. Druhá vrstva maleb vznikla kolem roku 1240. Pokrývá západní stěnu, bývalé podkruchtí, tvoří emporovou draperii, nezachované malby nad ní na severní stěně a Křest Kristův na jižní stě­ně. Ani tyto malby nejsou prací jedné ruky. Vědomě napodobují starší slohovou vrstvu.

Jestliže si uvědomíme, že nejstarším dokladem našeho románského malířství je výzdoba hradní kaple sv. Kateřiny ve Znojmě (1134), že zhruba ve stejné době jako v Rovné vznikla jen výzdoba kostela sv. Kli­menta ve Staré Boleslavi, malby v kostele v Albrechticích, v kostele sv. Petra v Praze, vynikne nám hodnota a význam výmalby tohoto stříbrno­skalického kostelíka. Další zachované románské malby jsou již ze 13. století. Podle práce A. Merhautové se jen v Čechách zachovalo 271 ro­mánských staveb, avšak jen devět má románskou výmalbu.

Kostel sv. Jakuba v Rovné byl již ve 14. století kostelem farním. V ro­ce 1352 Rovná platí papežský desátek (Skalice neuvedena). Od roku 1360 jsou známa jména některých plebánů: rytíř Ctibor ze Skalice potvr­zuje v tom roce za plebána Antonína Ursi (Vlkův) z Kácova; v roce 1393 je sem presentován Janem ze Střimelic kněz Mikuláš Janův z Borotína; v roce 1402 byli patrony kostela Bolek ze Skalice řádu johanitů a Bohdal z Drahonovic jinak ze Skalice: roku 1417 po smrti plebána Kokše na­stoupil Matěj z Prahy, kterého se souhlasem sázavského opata presento­val Janek z Chotěnic.

Existence fary v Rovné ve 14. a 15. století svědčí o tom, že toto osídle­ní bylo původně mnohem početnější než později a v současné době. Zbývá vysvětlit za jakých okolností k opuštění osady došlo. Není u nás řídkým jevem osamělý kostel vzdálený od obce, užívaný zpravidla jako kostel hřbitovnÍ. Tyto svědkové zaniklých nebo přesunutých osad jsou zpravidla důsledky válek husitských nebo třicetileté, kdy osada zanikla po požáru nebo vymřela morem. V okolí Stříbrné Skalice se s obdobným jevem setkáme i v Kozojedech u Kostelce nad Černými Lesy. V Rovné došlo k opuštění obce patrně za obdobných okolností. V starých pamět­ních českobrodských knihách k roku 1470 se dovídáme, že se tam v tu dobu přistěhovali obyvatelé z Rovin a Rovné a mezi nimi jistý řezník Xavera z Rovné. Nahlédneme-li do dějin té doby konce vlády krále Jiří­ho z Poděbrad zjistíme, že šlo o dobu neobyčejně bouřlivou a nebezpeč­nou. Po Čechách neblaze působili "křižáci" té doby ve formě zákeřných malých skupin, které nacházely útočiště u katolických pánů a jinak krutě vraždily. "Nebrali nic za žold, jediné že sou zabíjeli Čechy pro krev boží všecky napořád, i dítky, roubajíce s nich hlavy a házejíce jimi na se co hlavami zelnými; vraždili také kmetíky a babičky ve špitálích, kohož je­diné podškopiti mohli, a umývali ruce své v krvi jejich, majíce za to, že budou všech hříchův prosti", tak píše starý letopisec. V roce 1470 navíc v bojích krále Jiřího z Poděbrad s uherským Matyášem došlo k náhlému vpádu uherské jízdy do Čech z Moravy, kde Jiří Uhry tísnil se silnějším vojskem. Matyáš táhl třemi proudy přes Moravskou Třebovou, Vysoké Mýto, Chrudim, Čáslav ke Kutné Hoře a ke Kolínu, "kdežto byl zejmé­na dne 25. srpna, nezastaviv se nikde dobýváním měst neb tvrzí, ale prouhem širokým v popel obraceje všecky vesnice a všecka stavení, kte­rýchkoli jezdci jeho dosáhnouti mohli", píše Palacký. V kritickém oka­mžiku královna Johanna vypravila z Prahy nové vojsko, svolané posled­ním sněmem, čímž se Matyáš ocitl v nebezpečí obklíčení. Ustoupil proto narychlo přes Telč zpět na Moravu a do Uher. Jednu z těchto pohrom klademe do souvislosti s opuštěním Rovné: buď zdejší obyvatelstvo bylo přímo postiženo válečnými událostmi, nebo v obavách o svou bezpeč­nost předešlo katastrofu a vyhledalo ochranu opevněného místa. Od této doby zhruba přestává mít Rovná význam samostatné obce.